Obce a města mohou zatížit vyšší daní z nemovitostí i jen určité nemovitosti.
Milí klienti, ÚS vydal 24.7. nález, v němž zamítl návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 2 a přílohy č. 1 OZV obce Řepov, o stanovení koeficientů pro výpočet daně z nemovitých věcí.
Ministerstvo vnitra (navrhovatel) se domáhalo zrušení čl. 2 a přílohy 1 obecně závazné vyhlášky obce Řepov č. 1/2021, o stanovení koeficientů pro výpočet daně z nemovitých věcí pro rozpor s právem svobodně podnikat a pravidlem, podle něhož lze daně a poplatky ukládat pouze na základě právního předpisu. Ministerstvo vnitra (dále i jako „MV“) rovněž namítalo rozpor s ustanovením § 12 a § 11 odst. 3 písm. b) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Obec Řepov totiž stanovila touto vyhláškou místní koeficient, kterým se násobí daň za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelné stavby nebo jednotky, ve výši 5, a to pro části obce v rozsahu parcelních čísel pozemků specifikovaných v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky. Jednalo se o logistické a průmyslové areály v katastru Řepova
Ústavní soud návrh zamítl. Konstatoval, že podstata sporu spočívá ve výkladu pojmu „jednotlivá část obce“ (§ 12 zákona o dani z nemovitých věcí). MV zastává názor, že tento termín nelze vztahovat na vybrané prostory a objekty konkrétních výrobních a průmyslových závodů, logistických center a dalších podnikatelských areálů, nýbrž že se musí jednat o souvislé části obce (osada, městská čtvrť apod.). Takovému výkladu však Ústavní soud nepřisvědčil. Podle Ústavního soudu vydala obec Řepov napadenou obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti, přitom nezneužila svoji působnost, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků. Přijatou právní úpravu zároveň nelze považovat za diskriminační ani porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody. Již z projednávání napadené vyhlášky zastupitelstvem obce je zřejmé, že důvodem tohoto postupu byla kompenzace zatížení ze strany některých podnikatelských areálů na území obce. Podle Ústavního soudu obec nepřekročila zákonem stanovené max. koeficient, neboť realizovala svoje právo na samosprávu. Postup obce nebyl ani nepřípustně účelový či svévolný za situace, kdy pouze usilovala o kompenzování zvýšené ekologické zátěže.
Ústavní soud proto uzavřel, že pojem „jednotlivá část obce“ (ust. § 12 cit. zákona) je nutné ústavně konformně vyložit tak, že touto částí nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. Možnost obcí a měst zatížit vyšším zdaněním pouze určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití. Ústavní soud v Brně konečně připomenul, že daňové subjekty, které by nesouhlasily se stanovením daně pro její nezákonnost či protiústavnost, se mohou proti rozhodnutí finanční správy bránit přezkumem ve správním soudnictví. Soudy jsou přitom v rámci přezkumu takového rozhodnutí v souladu s Ústavou povinny vyhlášku neaplikovat v případě, kdy by dospěly k závěru o její neústavnosti či jen rozporu s právním předpisem.
V Praze dne 9. října 2023
Mgr. Petr Jezdinský, právník (s využitím webu Ústavního soudu a Advokátního deníku)